Můj příběh

Nikdy jsem nebyla typ, co by šel zaškatulkovat. V sedmi letech jsem doma kreslila časopisy s módními návrhy a doplňovala je o technické poznámky ke střihu. Už tehdy jsem spojovala kreativitu s precizností. 

Už jako malá jsem měla svůj styl, své názory a rozhodně jsem s nimi neseděla v koutě. V deseti jsem na své první samostatné cestě do zahraničí tlumočila celé skupině. Ve čtrnácti jsem zamířila sólo do Francie, kde jsem i jako holka z východu sklízela úspěchy za svůj styl. Pocítila jsem tam i určitý pocit domova - takovou první indicii.

Sebevědomí mě provázelo, kamkoli jsem šla. Ale možná spíš než sebevědomí bych řekla, že se mnou přicházela jasnost: jak jsem uměla stát ve své vlastní síle, dokázala jsem inspirovat i ostatní. Uměla jsem pojmenovat věci pravými jmény a vytáhnout to podstatné, ač to nebylo vždy každému po chuti. 

Odjakživa mám vnitřní radar na cokoli, co není v souladu. V každé situaci dokážu i v těch nejjemnějších nuancích instinktivně odhadnout a pojmenovat, co “nesedí”.

V jednadvaceti jsem vyhrála studijní stipendium do Orléans. A to jsem neuměla ani slovo francouzsky! Dokonce jsem se ani nehlásila - jen jsem přišla podpořit kamaráda. Ale jakmile jsem vstoupila do místnosti, komise mě vyzvala, ať to také zkusím. Proč ne? Spontaneita zafungovala a místo bylo moje. Důkaz, že osobitá přítomnost může mít silnější vliv, než slova.